Toto číslo Odrazu je věnováno dvacátému výročí tisícileté povodni, která zasáhla Česko v srpnu roku 2002. Protože si myslím, že většina článků budou o datech, kdy, kolik a jak, chtěla bych vám vyprávět raději jeden z mnoha skutečných a smutných příběhů člověka, kterému povodeň velmi změnila život a právě takovými příběhy mělo být zaplněno celé číslo tohoto měsíčníku.

Ano, v srpnu tomu bude dvacet let, kdy nás zasáhla největší povodeň novodobé historie, tak zvaná tisíciletá. První fáze dešťů se postarala o naplnění přehrad a koryt řek a fáze druhá dokonala své dílo zkázy. Hladina Berounky, Sázavy a dalších přítoků Vltavy rychle stoupala a voda se valila do Vltavy a dále vltavským korytem do Prahy. Brala s sebou vše, co jí přišlo do cesty. V Praze se začaly stavět protipovodňové zábrany, které uchránili centrum města, ale voda vystoupila z břehů o něco dále. Zaplavila pražskou čtvrť Karlín, některé stanice metra a pokračovala dál, aby se za Prahou rozlila do šířky a v Roztockém „kaňonu“ i do výšky.

V době, kdy se voda zvedala, trávila jsem dovolenou na chalupě v Orlických horách a ani zprávy v rádiu, ani varovné rady mého manžela mě nepřesvědčili, že hrozí nějaké nebezpečí našemu domu naproti zámku a že bych se měla vrátit do Roztok. Vždyť všichni pamětníci mě ujistili, že nikdy v historii voda nevystoupala výše než k prvnímu schodu tohoto domu. Ale nikdy neříkej nikdy! A tak jsem sedla do auta a uháněla do Roztok. Přijeli jsme právě včas. Silnice v Sedlci byla již pod vodou, ale po okruhu se dalo do Roztok dostat i když tam začínal být dopravní zmatek. K naší restauraci se již zajet nedalo. Voda sahala k tomu prvnímu schodu, jak bylo odhadováno a tak bylo nutno vyzout boty a hurá do vody a dovnitř do domu. Tam to bylo prozatím v suchu, ale voda k prvnímu schodu znamenala metr vody ve sklepích, kde byl sklad, mrazáky, i kotel plynového vytápění. Aniž jsem si uvědomila následky svého počínání, bez váhání jsem se vrhla do vody ve sklepě, která mi sahala až do pasu. V té chvíli má člověk pocit, že snad může něco zachránit. Nemůže. Jen se vydává na pospas jiným nebezpečím, jako elektřině ve spojení s vodou nebo infikované vodě z kanalizace.

A živel se nevzdával. Voda porušila historické tradice a u prvního schodu se nezastavila. Stoupala centimetr po centimetru a všichni přihlížející majitelé domů a bytů v této oblasti sledovali, kam až voda vystoupá, co natropí, co jim zbyde z jejich příbytků a podniků a hlavně, kdy tomu bude konec. Vydrželi jsme dlouho do noci. Nakonec jsme usoudili, že tady nic nezměníme a šli jsme na pár hodin ulehnout abychom posílili naši psychiku. Ale v situaci, kdy víte, o co přicházíte, spánek většinou nepřichází.

Časně ráno jsme byli opět v dolních Roztokách, které se proměnilo v obrovské jezero. Voda přes noc stoupla o tři metry a kulminovala před polednem, kdy dosáhla do poloviny markýzy nad vchodem do restaurace. Již si nepamatuji přesně, ale myslím, že to bylo okolo 4 m. Na rohu tohoto domu by měla být značka. Na železniční trati mezi zámkem a restaurací, ke které voda nedosáhla o pár desítek cm, stály hloučky lidí a pozorovali celé to zvláštní dění. Náš dům, na který jsme si vzali úvěr s nekřesťanskými 18 % úroky, který jsme zrekonstruovali, úvěr i úroky splatili před několika málo měsíci, dům, který dostal nedávno novou růžovou fasádu, nyní stál uprostřed jezera a mně to připomnělo zámek Červenou Lhotu a navzdory katastrofě, která měla mít ještě horší dohru, se mi tento pohled líbil. Dokonce jsem si užila plavbu na lodičce kolem oken v prvním patře a uvědomovala jsem si, že taková, i když smutná situace, se stává jednou za tisíc let.

Po poledni začala voda klesat a s ní začaly klesat naděje na mé další podnikání. A když klesla natolik, že jsem mohla do domu opět vstoupit, nejistota se proměnila ve skutečnost. Pokud jsem si předtím myslela, že se dá něco vrátit, opravit, vyčistit, prostě uvést do původního stavu, tak v tento moment bylo jasné, že je to utopie. Jemné, páchnoucí bahýnko bylo všude. Na stěnách v lednicích, v kávovaru, bahýnko, které se nedá jen tak umýt. Bylo jasné, že vše je na vyhození, stěny se musí oklepat až na cihlu a dokonce celý dům podepřít tryskovou injektáží do hloubky 6m. A teprve v ten den mě dostihla tvrdá realita, ten den jsem se zhroutila, od tohoto dne jsem se už nikdy nevyspala jako dříve.

Tehdejší vedení města některým lidem pomohlo finančně, ale nikdy jsem nepochopila podle jakého měřítka bylo rozhodováno. V té době bylo slovo „podnikatel“ vyslovováno spíše pohrdavě a pro tehdejší vedení města asi také. Otočilo se k nám zády. Malou útěchou byla nabídka pomoci neziskové organizace ADRA, která nám za stravu a ubytování oklepala omítku až na cihlu. Vše ostatní zbylo na nás. Vše začalo od nuly.

Toto je můj příběh v celé nahotě, jeden z mnoha příběhů lidí postižených přírodní katastrofou, která dokáže přinést neštěstí a odnést domovy, přinést zkázu a vzít práci, přinést utrpení a vzít dosavadní život. A jak již jsem uvedla na začátku, v tuto dobu a na těchto stránkách bychom si měli přečíst příběhy těch, kterým tento ničivý přírodní úkaz obrátil život naruby. Ten můj příběh má však ještě jednu zvláštnost, je i s ponaučením: Od začátku svého podnikání jsem byla pevně přesvědčena, že mě v mém podnikání nemůže vůbec nic ohrozit. Byla jsem ve svém domě, nemusela platit nájem, pracovali zde rodinní příslušníci, vše jsem měla pod kontrolou a když byl menší zisk v restauraci, dotlačily to pokoje penzionu, nebo naopak. Nikdy by mě nenapadlo, že se může stát něco, co se v Roztokách po staletí nestalo. A přesto příroda ukázala, že má vždy poslední slovo. A proto: NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY!

Eva Sodomová