Noční tmou světélkují dohořívající uhlíky ohně, nade mnou svítí zářivá koule úplňku, jehož svit se tu a tam odráží na hladině Vltavy pode mnou. Ticho přeruší jen občasný závan větru, který profičí křovím. Je pozdě večer a jen vůně ohně dává tušit, že na mystickém vrchu Řivnáč bylo ještě před chvilkou živo. Báječný večer plný písní, povídání, opékání buřtů a  zábavy skončil. Skončil první ročník Keltského telegrafu na  vrchu Řivnáči. Lidé se rozešli a  zítra všichni vkročí do  nového dne, slunce vstoupí do znamení Berana a oznámí nám jarní rovnodennost.

Teď tady sedím, rozjímám a  myslím na  lidi, kteří byli součástí tohoto večera. Na báječné lidi, jimiž jsem obklopena poslední léta. Na lidi, kteří po celé čtyři roky naší spolupráce neztratili energii a motivaci, kteří se vrhají střemhlav do jakéhokoliv úkolu a  vymýšlejí, jak by mohli obohatit roztocký veřejný život. Chtěla bych tímto poděkovat Jirkovi, Tomášovi, Jitce, Ivě, Vláďovi, Lence i  všem ostatním za  pečlivou organizaci Keltského telegrafu. A  my všichni dohromady dlužíme poděkování člověku, který tři hodiny v  kuse dokázal udržet všechny přítomné v  dobré náladě svými písničkami, vtipnými texty, hrou na kytaru a povídáním. Bezedná studnice melodií a textů je náš kamarád Jirka Klapka. Děkujeme ti, Jirko!

Nebudu odhadovat, kolik lidí se dnes večer tady na Řivnáči sešlo. Bylo jich prostě tolik, že se mi plošina na Řivnáči zdála trochu malá – asi tolik jich tam bylo. A protože každá hezká chvíle rychle uběhne, uběhl i ten dnešní večer až moc rychle. Uhlíky dohořely, začíná být zima a mé, ještě čerstvé vzpomínky jsou u konce. Ještě trochu vody do  ohniště, poslední otočení do noci.

Ahoj, Řivnáči. Ahoj, kouřové signály. Tak zase za rok!

Eva Sodomová