Ve dnech 10. září až 31. října 2014 se poněkud stranou pozornosti odehrála ve Středočeském muzeu v Roztokách zajímavá panelová expozice pod názvem "Jaké by to bylo?". Expozice prezentovala diplomovou práci Ing. arch. Pavly Danešové, která ji v letním semestru 2014 předložila na Ústavu památkové péče Fakulty architektury ČVUT pod vedením prof. Václava Girsy. Práce se věnovala revitalizaci průmyslového areálu Nádražní 23 v Roztokách u Prahy a její hlavní otázkou bylo "Co by pro obyvatele Roztok ztráta identity tohoto místa znamenala?".

Pod vedením prof. Václava Girsy, za jehož osobou stojí nejen obnova ateliéru Zdenky Braunerové, který je součástí expozic Středočeského muzea, ale také řada prestižních cen, mezi které v oboru patří ocenění Europa Nostra, vznikla práce, která se snažila citlivě najít cestu k revitalizaci Dolních Roztok. Historii bývalého průmyslového areálu se na stránkách Odrazu již dříve věnovala Renáta Kolářová, stejně jako vývoj této části Roztok shrnují "Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku" Karla Kuči. Čím hlouběji se tak ponoříme do problematiky průmyslového areálu Nádražní 23, vyvstává poměrně záhy patrná odpověď na výše citovanou otázku.

Nádražní 23 je či vlastně nyní už byl jedním z nejstarších průmyslových areálů v Roztokách. Jeho nejstarší část, která je nyní bourána a jejíž zkázu sleduje většina z nás denně z auta, autobusu či vlaku, je ještě pozdně klasicistní zhruba z období let 1850 až 1860. Před zraky všech obyvatel Roztok tak probíhá bezduchá likvidace průmyslového dědictví, které dnes v moderním světě podléhá revitalizaci, a ve zdánlivě nevyužitelných prostorách znovu ožívá komunitní život - rostou umělecké ateliéry, dílny, byty, obchody, výstavní sály a další. Vlastník zde propásl svou šanci chytit dech s moderními trendy urbánního vývoje a zatlačil zcela do pozadí veškeré stopy historie, od které se však nemůže zcela distancovat. Odstraněním poslední cihly historických industriálních budov se tak definitivně ztratí jak vzpomínka na významného amatérského archeologa Dr. Čeňka Rýznera, který zde pracoval jako lékař, tak na úspěšnou podnikatelskou rodinu Wohanků, která koupí areálu v roce 1910 vytvořila historické pouto mezi Roztokami, Turskem a Úholičkami. Bohužel ani na její odkaz vlastník nedokázal navázat.

Úvahu "Bourat, či obnovovat?" nad záměrem neuvážené likvidace průmyslového areálu Nádražní 23 na stránkách Odrazu přinesl v roce 2012 Stanislav Boloňský.[1] Úvaha obsahuje celou řadu zajímavých postřehů, které mohly být již dříve podněty pro diskusi města s vlastníkem. Na místo konstruktivní diskuse jsme svědky toho, jak město propáslo možnost vést dostatečně silný dialog s vlastníkem, podložený nejen studiemi, ale také jasně definovanými názory na svůj vlastní další urbánní rozvoj. Záchrana nejcennějších částí areálu je nyní už prakticky nemožná. I když práce absolventky ČVUT neměla širší popularitu, lze na ní ukázat, jak je možné revitalizovat průmyslový areál způsobem, který dokáže najít konsensus mezi různými zájmy, a to včetně zájmu o zachování "industriálního dědictví". To je dnes vnímáno jako významná součást kulturního dědictví a z opomíjené Popelky se vyloupl motýl, který dává šanci všem na hodnotné životní prostředí.

Nádražní 23 byla skvělou příležitostí na vysoce kvalitní zapojení místa do infrastruktury města. Byť ještě není rozhodnuto o budoucí podobě zastavění plochy areálu, neboť "Krajský úřad Středočeského kraje vyhověl odvolání města, sdružení Broukus dollus a sdružení Architektura a krajina a zrušil rozhodnutí stavebního úřadu ve věci výstavby bytového souboru v Nádražní ulici",[2] je nezpochybnitelné, že kulturní hodnoty areálu již vlastník definitivně pohřbil a s ní i živou část historie města Roztoky. Přitom zde skutečně stačilo předchozí politické reprezentaci v minulém volebním období využít "vůdčí role politiky", jak doporučuje aktuálně vydané kompendium s podporou Evropské unie a ve spolupráci odborníků na industriální dědictví z několika evropských zemí.[3] Nově zvolená politická reprezentace by tak měla občanům dokázat, že umí hájit jejich zájmy a že zvládne zmírnit dopady nevhodného přístupu vlastníka k industriálnímu dědictví, potažmo k urbánní krajině a rázu města. Diplomová práce ukázala, že lze území řešit s maximálním respektem ke všem jeho atributům i zájmům. Dnes již sice nepůjde adaptovat pozdně klasicistní část areálu, jak práce navrhla, přesto však může město navazovat na její další zajímavé podněty ve prospěch rozšiřování veřejných služeb, kultury, vzdělávacích zařízení, míst oddechu či prostoru s širokým uplatněním veřejné zeleně, a naopak eliminovat míru jeho zastavění a tím snížit negativní dopady nejen pro území Dolních Roztok, ale v zásadě pro celé území města.

Prvotní otázku "Co by pro obyvatele Roztok ztráta identity tohoto místa znamenala?" tak musíme nyní poněkud převést, neboť místo svou identitu odstraňováním historických průmyslových budov de facto ztratí. Zůstane jen matná vzpomínka, která se pak natrvalo vytratí a budou ji dokumentovat pouze staré plány a dobové fotografie. Otázku bychom proto měli položit ve smyslu "Co znamená dané místo pro celkový kontext urbánního rozvoje města?" - tím by se nyní měli aktuálně zabývat všichni političtí reprezentanti města a najít spolu s vlastníkem takové řešení, které odstraní rizika zátěže daného území.[4] V době, kdy se řeší závažná otázka územní studie pro Dubečnici, mělo by město o to více zvážit zadání územní studie pro toto dopravně i místně složité území.

Kauza Nádražní 23 je jen jedním z mnoha příkladů, které ukazují, s čím vším se musí město v tomto období vypořádat a s jak velkým rozmyslem je třeba pracovat na územním plánu. V jeho intravilánu zůstává celá řada ploch, které lze označit za problematické a na nichž se může projevit náš vztah k urbanizované krajině a cit k místu, v němž žijeme. Není to jen navrhovaný bytový soubor v Nádražní a zmíněná zástavba Dubečnice, ale mezi jinými situace kolem investorských záměrů společnosti Weenen, s.r.o. v oblasti Maxmiliánky v Tichém údolí, investiční záměr firmy Renova na zástavbu pozemků u křižovatky Lidické a Přemyslovské nebo studie společnosti Trigema na zástavbu bývalého areálu Barumu v Přemyslovské, která navrhuje další tři objekty VTP kombinované s bytovými domy.

Tyto a jiné závažné kauzy zůstávají z předchozího volebního období i nadále v agendě nově zvolené politické reprezentace města, která by teď měla dokázat svým přístupem, jak dalece je schopna je řešit, a to především tak, aby řešení bylo ve prospěch obyvatel, jejichž zájmy hájí. Strana zelených, která se i přes svůj volební úspěch dostala vůči koalici ve staronovém složení do opozice, tak bude i nadále usilovat o to, aby jednotlivá místa v Roztokách "neztrácela svou identitu" a aby každý takový záměr byl transparentně diskutován.

Mgr. Jitka Šrejberová, Ph.D., umělecký historik,

zastupitelka Města Roztoky za Stranu zelených (www.szroztoky.cz) a členka Kulturní komise Města Roztoky

[1] Stanislav Boloňský, Bourat, či obnovovat?. In: Odraz 3, 2012, s. 16.

[2] Stanislav Boloňský, O čem jednala městská rada v říjnu. In: Odraz 11, 2014, s. 5.

[3] Helmuth Albrecht - Daniela Walther (ed.), Shift-X 14: Compendium on effective industrial heritage management structures and options for their interregional transfer. Freiberg 2014. ISBN 978-3-934512-28-3. Ke stažení viz https://tu-freiberg.de/sites/default/files/media/technikgeschichte-und-industriearchaeologie-3412/Sonstiges/shift-x-online.pdf

[4] Za všechny z mnoha dřívějších apelů ke kontextuálnímu vnímání území například Michal Hadraba, A zase ta prokletá Nádražní. In: Odraz 3, 2014, s. 18.