Domov v Roztokách

Moje rodina žije v Roztokách v páté generaci. Přestože máme mateřskou školu nedaleko bydliště, dozvěděli jsme se začátkem května, že i když naše dítě fyzicky i psychicky odpovídá podmínkám pro přijetí, nemůže být do školky v katastrálním území, do něhož trvalým bydlištěm přísluší, z důvodu kapacity přijato. Naopak nám byla nabízena možnost ve vzdálené lokalitě druhého katastru Roztok, kam jsme přihlášku nedali. Při posledních jednáních o rozšíření mateřské školky v ulici Palackého během zastupitelstva města na přelomu dubna a května letošního roku bylo zjevné, že přes dvě volební období starosta města nedokázal v týmu koncepčně vyřešit nedostatek kapacit ve školkách, kde panuje plošné přerozdělování na úkor spádových území. Slyšíme zatím přísliby či dostáváme tabulky, které ale ještě neříkají, zda situace bude zásadním způsobem vyřešena. Podobně je na tom bohužel i základní škola, kdy se mohu časem dočkat stejné odpovědi, že my do ní dítě z kapacitních důvodů nevezmou, byť do roztocké základní školy chodila už moje babička. Musím se tak ptát otázkou státní hymny: "Kde domov můj?"

V Roztokách je můj domov a nechtěla bych na tom do budoucna nic měnit, naopak mojí snahou je věnovat se městu a podporovat jeho rozvoj. Od útlého dětství bych chtěla u svého dítěte budovat sounáležitost s místem, v čemž hraje svou roli již mateřská škola. Ačkoliv vzpomínání na doby minulé není módou a ihned jen při zmínce, že někdy také mohlo být něco řešeno lépe, je člověk podezříván z nedemokratického smýšlení, nedovedu se ubránit vzpomínce na své dětství. Do školky jsem docházela ve spádovém území, žádné zmatky ráno na silnici, prostory v základní škole byly systémově řešeny, stejně jako v družině, a už vůbec nebyl problém s kroužky a nejrůznějšími volnočasovými aktivitami. Když rodiče cokoliv potřebovali, nemuseli hned dojíždět do Prahy, protože služby ve městě byly pokryty. Ostatně dříve do Prahy spojení nebylo v takové frekvenci a cesta do ní byla opravdu časovou přítěží.

V zastupitelstvu sedím čtvrtým rokem v opozici. Přestože jsme tehdy s kolegy pod vedením Martina Matase jako Strana zelených byli druhé nejsilnější uskupení komunálních voleb, do koalice jsme za podivných argumentů přizváni nebyli. Naše činnost se okleštila jen na komise a výbory, k nimž, jak se ukázalo, měla a má rada města jen vlažný vztah a při svém rozhodování a materiálech do zastupitelstva jim váhu přikládá sporadicky či je dokonce pro odborný názor ani nevyužívá. Fungování města je o týmové práci a kolektivním

rozhodování na všech úrovních. Jen tak lze skutečně řešit problémy města. Jeho řízení nespočívá v dokazování si vlastní důležitosti, správnosti svého názoru či vypořádávání se s tím, na koho mám lidově řečeno pifku, občan města chce především konkrétní výsledky.

Dnes jsme více jak osmitisícové město, kde není pokryta základní infrastruktura. Když se na počátku 90. let 20. století vypracoval dnes stále ještě platný územní plán, už tehdy předjímal velký stavební rozvoj města. Od té chvíle tak mělo každé zastupitelstvo příležitost řešit jak ve městě udržet služby a vybavenost, jak zajistit kapacitu technické infrastruktury a dostatek míst v mateřských školách a základní škole pro ty obyvatele, kteří doplní nás starousedlíky. Budu opakovat jednu vzpomínku ze svého staršího článku, kdy právě v tomto období bylo argumentováno reprezentanty města, že rušení služeb ve městě není žádná tragédie, protože za vším si můžeme přece zajet do Prahy. Dnes už víme, že tohle je jen naivní iluze.

Ti, co se tehdy postavili za tuto koncepci, a ti, co ji ještě rozvinuli, by měli být voláni k zodpovědnosti. Napravit tyto chyby bude pro každé nové zastupitelstvo města tvrdým oříškem. Dosud nám například nestojí mateřská škola Na Panenské, která byla podmínkou zdejší masivní výstavby. Jednou z důležitých věcí je opravdu znát své město, prostor, v němž žiji, a jeho rezervy. A plánovaná základní škola v navrhovaném areálu VTP v Horním Žalově je spíše nešťastným příkladem, jak město naplno nevyužilo své možnosti a jak by mělo být před těmi, co pouze loví lukrativní pozemky u Prahy. Bohužel plánovaná škola i přes všechny účelové proklamace situaci roztockých žáků nevyřeší.

A zase jsme u koncepce a vizí! Když neznám dobře své město, nevím, jak vypadá a jak ve všech svých částech funguje, pak těžko mohu mít kvalitní koncepci a vize, které naplňuji. Obracím se tak ke všem, kteří stejně jako já mají Roztoky za svůj domov, ne tedy jen místo, kde přes týden přespávají, aby nebyli k osudu svého města lhostejní a aby se zasadili o domov, v němž se jim bude dobře žít.

Mgr. Jitka Šrejberová, Ph.D.,

umělecký historik, zastupitelka Města Roztoky