Domněnky a pocity v kauze Nádražní 23 v Roztokách u Prahy

Předem svého příspěvku bych se chtěla všem čtenářům ospravedlnit, že není mým cílem zatěžovat stránky Odrazu zbytečnými polemikami. Naopak bych je chtěla ujistit, že záměrem každého mého příspěvku vždy bude čtenáře konstruktivně seznamovat s tématy, která jsou pro současný i budoucí život ve městě klíčová. Toto je i hlavním mottem Strany zelených, která ve své opoziční roli chce být opoziční stranou prezentující politickou korektnost a slušnost, ale také věcnost, a pracovat ve prospěch obyvatel města.

Z těchto důvodů bych chtěla vyjádřit své znepokojení nad tím, jak na stránkách Odrazu i nadále dochází k překrucování a spekulativním výkladům myšlenek v polemikách, do nichž bych sama nerada vstupovala. Přesto bych měla tentokráte částečně vstoupit a využít prostor Odrazu, abych se ohradila proti spekulativnímu výkladu obsahu i záměru mého článku věnovaného problematice průmyslového areálu Nádražní 23 v Roztokách u Prahy v článku Stanislava Boloňského.[1]

Již jeho první řádky ukazují na nepochopení, když mi podsouvá něco jako vyjadřovaný "důrazný nesouhlas". Kdyby správně řádkům naslouchal, cítil by spíše zklamání z toho, kam takováto kauza může dojít, ale zároveň by v mých slovech pochopil naději v to, že stále je zde možnost pokračování otevřeného "dialogu" a nastavení mechanismů, které zabrání dalším, mnohem zásadnějším chybám v urbanismu města. Mým cílem tak zde není hájit samu sebe, jako tomu činí ve svém případě S. Boloňský, ale opětovně vyjádřit, že nově zvolená politická reprezentace města má stále možnost využít své "role", jak doporučuje kompendium vydané s podporou Evropské unie,[2] byť již vše, co mělo být z historických budov areálu zachráněno, bylo demolováno. Nikoho by jistě v současné demokratické společnosti nenapadlo, že citovaná doporučení kompendia evropských odborníků o "vůdčí roli politiky" mohou být vnímána či vykládána v předlistopadových intencích, nicméně jak se ukazuje, někteří si mohou i dnes tímto zorným úhlem pohledu vysvětlovat pojem formulovaný na bázi moderního vědeckého přístupu a sklouzávat ke klišé, která mají daleko k naslouchání toho druhého.

Na základě jeho řádků se však jako občan musím nyní ještě hlouběji zajímat o to, jak byl do roku 2014 městem veden dialog s vlastníkem a jakých všech "prostředků", které mu naše současná legislativa umožňuje, při řešení kauzy město skutečně využilo, pokud bylo přesvědčeno či vědělo o tom, že "vlastník nikdy vážně neuvažoval o zachování průmyslových budov".[3] Dle článku S. Boloňského se vedení města v letech 2006 až 2010 kauzou spíše nechtělo zabývat, a ačkoliv ve svém dalším článku v témže čísle píše o svém zklamání z malého zapojení občanů na veřejných jednáních města,[4] nic mu coby občanovi města nebránilo ani v těchto letech v kauze veřejně vystupovat a působit. I když se tak vydělil od ostatní politické reprezentace a zdůraznil zejména svou osobní snahu o záchranu areálu, neupírám mu ji - naopak i tentokráte přiznávám, a ani nehodlám snášet kritiku na jeho osobu za průběh této kauzy v obdobích, kdy za Sakuru zastával ve vedení města různě vysoké posty. A to i přesto, že bych například při jeho osobní obhajobě, kterou od něj vlastně nikdo ani nečekal, a výčtu podniknutých kroků vůči jím nastíněné svévoli vlastníka raději četla vysvětlení, v němž mohl svým voličům z minulého volebního období podrobněji analyzovat, proč některé procesy k zabránění demolice areálu a jeho dalšímu využití nebyly či nemohly být dotaženy ve prospěch kvalitní rehabilitace areálu.

V témže čísle Odrazu, kde S. Boloňský reaguje na mé řádky ke kauze Nádražní 23 svou osobní zpovědí komunálního politika v bývalém vedení města, navíc Jaroslav Huk čtenáře informuje, a to platí již pro situaci, kdy je totální demolice areálu faktem a hledá se nové urbanistické řešení místa, že "mělo minulé zastupitelstvo na stole kompromisní variantu zástavby, v níž investor řadu požadavků města akceptoval - jenže zastupitelé tento návrh neschválili".[5] Jak tedy mají obyvatelé Roztok těmto protichůdným tvrzením v jednom a témže čísle kolem vyjednávání města s vlastníkem správně rozumět? Apeluji tak na věcnost v této otázce, protože právě nyní byla promrhána jedna z příležitostí bez zbytečných klišé veřejnosti lépe popsat, čím byl zatížen dosavadní vzájemný dialog mezi městem a vlastníkem, kteří by měli být partnery a nikoliv souputníky, a také kde dosud selhalo nejen vzájemné naslouchání obou stran, ale také nabídka "politické reprezentace" hledat spolu s vlastníkem veřejné zdroje k záchraně areálu a ukázat tak vlastníkovi cestu, která by nejen neznehodnotila jeho investice, ale vynesla mu společenský kredit a přinesla městu skutečné benefity.

Ve svém příspěvku, stejně jako v onom předchozím, tak nehodlám pátrat po konkrétní personální zodpovědnosti, neboť takovým přístupem nikomu a ničemu nelze pomoci. V tuto chvíli musím naopak jako občan od nového "vedení města" vyžadovat, aby celou kauzu řešilo pohledem do budoucna, nikoliv do minulosti, a všemi spojitými silami napříč politickým spektrem ve spolupráci s kvalifikovanými odborníky a ve společném minulostí nezatíženém "dialogu" s vlastníkem hledalo pro dané území uvolněné demolicí historických industriálních staveb nejvhodnější urbanistické řešení. To je to, co od svých politiků čekají jejich voliči, kteří mají "právo" vědět, jak konkrétně za ně vedení města jedná, jaké kroky podniká a jak se chystá při vyjednávání zohlednit jejich požadavky na kvalitní podmínky života ve městě.

Mgr. Jitka Šrejberová, Ph.D., umělecký historik,

zastupitelka Města Roztoky za Stranu zelených (www.szroztoky.cz) a členka Kulturní komise Města Roztoky


[1] Stanislav Boloňský, Vůdčí role politiky, nebo práva?. In: Odraz 1, 2015, s. 19.

[2] Helmuth Albrecht - Daniela Walther (ed.), Shift-X 14: Compendium on effective industrial heritage management structures and options for their interregional transfer. Freiberg 2014, p. 87-90. ISBN 978-3-934512-28-3. Ke stažení viz https://tu-freiberg.de/sites/default/files/media/technikgeschichte-und-industriearchaeologie-3412/Sonstiges/shift-x-online.pdf

[3] Stanislav Boloňský, cit. v pozn. 1.

[4] Stanislav Boloňský, Postřehy (zaujatého) pozorovatele. In: Odraz 1, 2015, s. 19-20.

[5] Jarda Huk, Podruhé málem do půlnoci. In: Odraz 1, 2015, s. 5.